[ Webhosting profitux.cz ]

Ing. Jiří Haleš - OSOBNÍ STRÁNKY

Jankovcova 47, 170 00 Praha 7 - Holešovice


Slovo na obranu přírody před postupem životního prostředí

Publikováno v časopise Vesmír - číslo 07 / 1976.

(Zde se nabízí posoudit, v čem je na tom příroda dneska lépe, případně zda vůbec ...)

Ochrana a tvorba životního prostředí se zrodila z naléhavé potřeby. Od svého nedávného vzniku prodělává prudký vzestup a institucionalizuje se na státní i celosvětové úrovni. Vzhledem k tomu, že zdánlivě nejbližším příbuzným oborem je ochrana přírody, panuje rozšířený názor, že vzestup péče o životní prostředí významně podpoří i snahy o ochranu přírody. Na druhé straně se objevuje představa, že ochrana přírody je jakýsi archaický předchůdce ochrany životního prostředí, dnes již poněkud nadbytečný.

Ochrana přírody i životního prostředí nejsou jasně ohraničenými vědními disciplínami, spíše naopak – je jen málo vědních oborů, které s těmito záležitostmi nesouvisí. Příslušná komplexní problematika se pak jeví z každého specializovaného hlediska jinak a ve výsledné koncepci jejího řešení rozhodují nakonec spíše orgány správní než odborné.

Protože sám nerozumím téměř ničemu a o ničem nerozhoduji, nejsem zatížen žádným specializovaným hlediskem, pouze veden dobrou vůlí. V tomto smyslu se pokusím svěřit spíše se svými obavami, zdali příroda přežije vítězný postup životního prostředí.

Často s údivem pozoruji, jak lidé nanejvýš povolaní – totiž biologové – chovají k ochraně přírody lhostejný nezájem, ačkoli vývoj spěje k tomu, aby se značná část jejich vědy stala archaickým přežitkem. Přesto je příroda pro mnohé z nich stále jen zdrojem živého a pokusného materiálu, k němuž získali profesionálně necitelný vztah. K ochraně přírody se chovají s blahosklonnou přezíravostí („věda začíná tam, kde končí ochrana přírody“) a apatickou skepsí jako k sentimentální utopii.

Nedávno se na přírodovědecké fakultě přihodilo, že se nepodařilo opatřit pro praktika žáby na pitvu; teprve tato událost způsobila, že se chvíli přetřásala otázka, „zda je to už opravdu tak špatné, že se nedá sehnat několik žab“. Nikdo se tím však dále nezabýval. Skutečně se to fakulty netýká? A koho tedy? Našlo by se jistě mnoho vděčných témat pro disertační a jiné práce, které by mohly být využity jako podklad pro zlepšení nepříznivého vývoje – o možnosti založení stálého pracoviště, které by se soustavně zabývalo biologickými aspekty ochranářských problémů, ani nemluvě. Ochrana přírody často prohrává své spory proto, že operuje nejasnými proklamativními argumenty bez fundovaných kvantitativních podkladů, natož aby hrozící škody dokázala názorně ekonomicky vyčíslit pro srovnání s předpokládaným užitkem. Pravdivá a obecně platná hesla („co není nezbytné, je škodlivé, nezdokonalujte přírodu, nebo ji zkazíte“, apod.) budou vyhrávat spory teprve ve spojení s fakty a čísly.

Na otázku – koho se „to“ týká – existuje odpověď: odboru VI/2 ministerstva kultury a jeho podřízené složky – Státního ústavu ochrany přírody; pak také Ústavu krajinné ekologie ČSAV, ba i Terplánu a všech institucí zasahujících do manipulace s krajinou a prostředím. Avšak žádná z těch již existujících institucí není schopna odborného bioprojekčního řízení celého komplexu působení současné společnosti na přírodu; takovou instituci navrhuje TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny už od r. 1965, zatím však vytvořena nebyla.

Vrcholná instituce ochrany přírody má málo lidí, peněz, prostorů a její pracovní metodika nese stopy specializace dané zařazením do resortu ministerstva kultury – omezuje se na práci kulturně politickou s nedostatečným odborným, a tím i ideovým zázemím. Specializovaný přístup sám o sobě už znemožňuje nezbytné komplexní řešení.

Kromě státní ochrany přírody existuje ještě dobrovolný Svaz pro ochranu přírody a krajiny (Tis). Reprezentuje veřejné mínění, je jeho „svědomím“, nemá však mocenskou pravomoc, ani jednoznačně vhodného partnera s touto pravomocí, kterému by mohl svá stanoviska předávat k dispozici.

Ochrana přírody tedy trpí těmito základními nedostatky: není definovaným a rozpracovávaným vědním oborem, ani nemá dostatečnou výkonnou pravomoc. V této situaci je osud naší přírody závislý na iniciativě každého jednotlivce a hodnota této iniciativy je úměrná především jeho odbornosti.

Pasivní postoj nejkompetentnějších odborníků mi připadá stejně nebezpečný, jako samo poškozování přírody. Kdo jiný může zasvěceněji působit a ovlivňovat rozhodování o manipulaci s přírodou a krajinou než oni? Když tomu nebudou věnovat pozornost, pak to tedy zůstane těm, kteří i při nejlepší vůli napáchají spoustu zbytečné škody projektováním a uskutečňováním velkolepých módních nesmyslů, které po zakotvení v plánech jsou prakticky neporazitelné (Přítel Hlavička jednou potkal na louce skupinu pilně pracující na melioraci. Protože tu louku dobře znal a věděl, že není nijak postižena nadměrnou vlhkostí, vydal se k té skupině a ptal se, co to dělají. „Meliorace,“ řekli mu. „Ale vždyť ta louka mokrá není,“ mínil kolega Hlavička. „To je těžká věc,“ pravil jeden melioráč upřímně. „My máme plán, plán se plnit musí. Ostatní louky, které připadají v úvahu, jsou ještě sušší než tahle.“)

Jeden náš význačný entomolog, proslulý svou neúnavnou iniciativní prací v základním výzkumu a taxonomii, mne nedávno překvapil vysvětlením smyslu svého snažení: „Leckterý druh, který letos najdu a určím, může do příští sezóny vyhynout a navždy vypadnout z evidence.“ Tenkrát mne napadla hádanka: Jaký je rozdíl mezi systematikem a ochranářem? Systematik dává přednost tomu, aby druh byl nejdříve evidován, i když pak vyhyne. Ochranář se snaží, aby druhy zůstaly především uchovány, čímž nevznikne ani časová tíseň s jejich evidencí – a kromě toho je smysluplnější mít v evidenci to, co je, než to, co není.

Vyskytuje se i tento názor: Dejte pokoj s ochranou přírody a osvětovou činností. Čím více toho bude, tím větší odolnost se tím vytvoří u těch, na které to má působit. Začněte zakazovat ničení přírody a spousta lidí si z toho udělá romantický sport – je známo, že leckdo pytlačí jen proto, že se to nesmí, a hned by toho nechal, kdyby směl nebo dokonce musel pytlačit.

Ale vraťme se ke vztahu životního prostředí k přírodě. Nechci popírat, že prosazování ochrany životního prostředí bojem proti znečišťování je významnou pomocí přírodě. Ale kde je vlastně hranice mezi těmito pojmy?

Nedávno jsem četl inzerát nabízející osamělý rodinný domek. Inzerát měl značku „Okolí bez rekreační zástavby“. Majiteli to zřejmě připadalo jako lepší „vnadidlo“ než obvyklé značky „les“, „koupání v místě“, „houbařský ráj“, apod. Z našeho hlediska by se nemovitost dala charakterizovat značkou: „V okolí je více přírody než životního prostředí“, a je zřejmé, že to první patří mezi hledanější hodnoty, i když je dosud nikdo nevyčíslil, a tudíž se s nimi bude stále zacházet tak, jako by cenu neměly.

Lidé si už dávno před vznikem „big bangu“ životního prostředí všimli, že čistý vzduch je lepší než prach a dým a že na venkově je zdravěji než ve městech. Z toho vznikl předválečný žertík: „Tatí, proč se tedy nestavějí města na venkově?“ Co bylo tenkrát žertíkem, stává se dnes hrozivou skutečností: rekreační aglomerace přeměnily obrovské plochy ekologicky nejhodnotnějších částí přírody na životní prostředí, přelidněné v sezóně stejně jako města.

Povážlivé je, že „přeměna přírody na životní prostředí“ probíhá i v rezervacích, národních parcích a jiných chráněných územích (i když je to v naprostém rozporu s platnými zákony). Krkonošský národní park se stal nedávno dokonce „životním prostředím“ terénních motocyklových závodů, které se svým účinkem na krajinu rovnají menšímu bombardování.

Příroda a životní prostředí nejsou totéž, a tak i jejich ochrana se ubírá mnohdy odlišnými cestami k rozdílným cílům. Ochrana životního prostředí vznikla z ochrany přírody v tom smyslu, že mezi živočichy ohrožené činností lidí se dostal člověk sám; ochrana životního prostředí pak vybujela jako kolektivní projev pudu sebezáchovy člověka. Mezi přírodou a životním prostředím je asi takový rozdíl jako mezi svatovítským chrámem a činžákem. To první má blíže ke kultuře, to druhé patří mezi životní nezbytnosti.

Zůstaňme ještě chvíli u souvislosti mezi přírodou a kulturou; co je to vlastně kultura a kulturnost? Angličané kdysi zavedli jednoduché a názorné kritérium – spotřebu mýdla na osobu. V době opouštění středověké tělesné i duchovní zanedbanosti to mělo něco do sebe. Dnes se řídí spotřeba mýdla spíše podle potřeby než podle kulturnosti. Automechanik spotřebuje více mycích prostředků než knihovník ne proto, že je kulturnější, ale proto, že se při práci více umaže. Dnes už tedy mýdlové kritérium není na úrovni. Proto využívám příležitosti, abych navrhl pro současnost, a zejména pro budoucnost lepší měřítko kulturnosti: nechť je každý stát hodnocen podle toho, v jakém stavu má přírodu a kolik druhů z původního počtu živočichů a rostlin se v ní zachovalo.

Když už jsem se odvážil navrhnout, jak se má napříště hodnotit kulturnost, opovážím se ještě uvést několik představ co dělat, abychom v tomto hodnocení čestně obstáli.

Než se stane z ochrany přírody propracovaná a vlivná vědní disciplína, neměli by znalci propadat pasivitě a malomyslnosti, nýbrž zaplavovat svými vědomostmi a doporučeními ty, kteří rozhodují – buď přímo, nebo prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Jejich stanovisko má obvykle zřetelnější vliv než hlas jednotlivce. To platí pro veškerou publicistiku a také školní výchovu.

Co se vlastně dovídáme o přírodě z našich hromadných informačních „kanálů“? Rostoucí obliba přírodních filmů vede k tomu, že o pořady tohoto druhu není v naší televizi nouze. Veřejnost (a tím i rozhodující administrativní pracovníci) je dosti dobře informována o problémech záchrany ohrožených druhů ve střední Africe nebo severní Austrálii; škoda, že se nedozvíme touto cestou také něco o tom, co se děje se zvířenou třeba v západních Čechách. Televizní konzument pak přijímá ochranu přírody jako cosi exoticky odtažitého, co se týká spíše vzdálenějších světadílů. A přece jsme mívali filmy o tatranských medvědech, ptactvu našich lesů a vod, ba i specializované studie o zmiji obecné nebo o vandalismu „hubitelů prašivek“ mezi houbaři...

Zcela zvláštní situace se vytváří v krásné literatuře; její tradiční zázemí ve vztahu k přírodě tvoří do značné míry romantické příběhy o pronásledování a ubíjení zvířat. Turgeněv, a snad ještě i Hemingway žili v době, kdy zvěře bylo podstatně více než lovců. Chápeme-li jejich díla jako historické obrazy doby, která je nenávratnou minulostí, je všechno v pořádku. Jestliže se však snaží současní autoři tyto vzory napodobovat, neměl by se jim takový anachronismus trpět. Rád bych si někdy přečetl dobře napsanou dobrodružnou knížku současného tuzemského autora, jejíž hrdina by své hrdinství založil ne na tom, že něco vzácného zastřelil, ale že zvítězil nebo padl v boji proti zbytečnému ničení přírody. Měli jsme už v umění nejrůznější –ismy; navrhuji urychleně vytvořit protekcionalismus přírodní a hlásím se předem do klubu jeho ctitelů.

Ing. Jiří Haleš

Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny.

Není vhodné dělat ze zvířat hračky pro děti a z dětského pokoje životní prostředí pro želvu...

Snímek J. Haleš


nahoru

© PM 2007